Posmrtná fotografie

Posmrtná fotografie (jinak pamětní fotografie nebo memento mori) označuje fotografování nedávno zesnulého člověka. Existuje od samotného vynálezu fotografie v roce 1839 a našla využití v tisku, medicíně, patologii u policie a v dalších oborech. Tyto snímky poskytují především svědectví, které patří do oblasti vzpomínek a smutku, mohou však zobrazovat také nějaký příběh. Hodně posmrtných snímků bylo vytvořeno v 19. století v rámci rodiny a hrálo svou roli v rodinné fotografii.

Rodiče pózují se svou zemřelou dcerou, tváře mají oživeny růžovým odstínem.

Historie a popularita

Vynález daguerrotypie v roce 1839 usnadnil portrétování, protože mnozí z těch, kteří si nemohli dovolit namalovat portrét od malíře, si mohli objednat fotografii. Tento levnější a rychlejší způsob umožnil občanům střední třídy pořídit památku pro blízké příbuzné zemřelé osoby.

Posmrtné fotografie neměly připomínat smrtelnost, vznikaly většinou za účelem vytvoření památky na zesnulého. To platilo zejména u kojenců a malých dětí. Ve viktoriánském období byla míra dětské úmrtnosti značně vysoká a posmrtná fotografie byla jednou z mála vzpomínek na dítě, kterou rodina měla. Pozdější vynález carte de visite umožnil pořídit více kopií, které byly pořízeny z jednoho negativu, a kopie obrazu mohly být zaslány příbuzným.

Praktikování posmrtné fotografie dosáhla vrcholu popularity na konci 19. století a sama zanikla s příchodem rozšířené amatérské fotografie. Existují však příklady formálních portrétů až do 20. století.

Fotografie muže středního věku, zemřelý je aranžován tak, aby vypadal jako živý, asi 1860.

Vývoj

První posmrtné fotografie byly obvykle detailem obličeje nebo záběrem celého těla, ale málokdy byla zobrazena i rakev. Zesnulý je obvykle zobrazen jako by byl v hlubokém spánku, někdy se naaranžoval tak, aby působil co nejrealističtěji. Děti byly často v klidu na gauči nebo v postýlce, někdy se svou oblíbenou hračkou nebo jiným předmětem. Bylo obvyklé, že na společné fotografii byly velmi malé děti s dalšími členy rodiny, nejčastěji se svou matkou. Mrtví dospělí byli často posazeni na židli, nebo byli zafixováni pomocí speciálně konstruovaných opor. Na většině aranžovaných posmrtných fotografiích nechyběly květiny.

Navození efektu „života“ se někdy dosahovalo pomocí podpěrek otevřených očí nebo domalováním očních panenek na fotografický pozitiv a mnoho raných fotografických technik (zejména ferrotypie a ambrotypie) umožňovalo přidat do tváře mrtvoly růžový odstín.

Později se na mnoha příkladech ukázalo menší úsilí dosáhnout realistický vzhled, zesnulí často leží v rakvi. V pozdější době některé příklady ukazují zemřelého v rakvi s velkou skupinu účastníků pohřbu. Tento typ fotografie byl populární zejména v Evropě a méně ve Spojených státech.

Posmrtná fotografie se v některých oblastech světa stále praktikuje, například ve východní Evropě. Fotografie zachycující osoby považované za velmi svaté, ležící v rakvích, často kolovaly mezi katolickými věřícími na východě, mezi příslušníky pravoslavné církve nebo křesťany z východního pravoslavného společenství.

Variantou pamětního portrétu je snímek rodiny s relikviářem nebo se skříní s ostatky (obsahují obvykle živý obraz), věnovaný zesnulému.

Asi roku 1870. Autor: Boatswain88.

Malba jako inspirace

Malba zemřelých existovala před příchodem vynálezu fotografie, která pak po svém rozšíření tyto praktiky doplnila a později nahradila. Jedním z výsledků tohoto procesu byla ztráta živobytí mnoha malířů tohoto žánru. Výrazný rozdíl mezi malbou a fotografií je ten, že malíř může "vytvořit život", což fotograf může jen těžko.

Známý je obraz amerického malíře Edwina Romanza Elmera (1850–1923 [1]) s názvem Smuteční obrázek (Mourning Picture) z roku 1890. Rodinný portrét zachycuje umělce, jeho manželku a jejich dceru Effie, která zemřela krátce před namalováním díla. Obraz je známý svými složitými detaily a kontrastem mezi rodinou zahalenou ve smutku, sedící v relativní tmě, a zemřelou dcerou, která je osvícena slunečním světlem.

Asi roku 1850. Autor: Boatswain88.

Posmrtná fotografie ve filmu

  • Posmrtná fotografie vystupuje jako stěžejní proprieta, zodpovědná za závěrečné rozuzlení americko-španělského hororu Ti druzí režiséra Alejandra Amenábara z roku 2001.
  • Posmrtná fotografie je též obor hrdinky béčkového filmu Zvrhlá biologie Franka Henenlottera z roku 2008, s tím, že lidi, kteří se stanou předmětem snímku, tato fotografka sama zabíjí.

Další fotografie zde >>>

Zdroj: Wikipedie.

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | registrace | mapa stránek | diskuzní fórum