Revenant

Revenant je v mytologii a folklóru oživené mrtvé tělo, které přichází do kontaktu s živými. Slovo je odvozeno od latinského revenire „navracet se“) a používá se především ve francouzštině a angličtině, v češtině je jeho užívání řidší. Částečně mu odpovídá slovo umrlec, ale také strašidlo. Slova jako přízrak, duch nebo stín označují na rozdíl od hmotného revenanta či umrlce spíše nehmotné bytosti a zjevení. Ve fantasy literatuře se spíše užívá spíše slova nemrtvý, které však může také označovat nehmotná stvoření. O strachu z návratu mrtvých svědčí již nálezy svázaných těl z mezolitu, názor že stejný důvod mělo spalování mrtvých je však mylný. Přesvědčení že neobvyklá smrt je příčinou posmrthého bloudění je u Indoevropanů obecně rozšířena.

Fotografie z filmu: "Le Revenant" (Méliès, 1903)

Starověký Řím - V Římě byli nebožtící považováni za nečisté a nebezpečné a mohli být příčinou nemocí, šílenství i posedlosti. Nazývali se larvae či lemures a největší skupinu z nich tvoří lidé kteří zemřeli indeplorati „neoplakávání“, tedy ti kterým se nedostalo řádného pohřbu. Takový pohřeb nebyl poskytnut například zločincům a sebevrahům. Překážkou odchodu do podsvětí bylo také zavraždění, zmrzačení těla nebo zásah bleskem. Mrtví se mezi lidi vraceli především o svátku Lemuria slaveném 9., 11. a 13. května a Laralia v prostředku zimy. Kromě rituálů spojených s těmito svátky proti mrtvým chránily amulety, zaříkávádla a zažehnávání.

O strachu Germánů z mrtvých informuje již ve 2. století Tacitus: „Bídáci a zbabělci, lidé ničemných mravů, jsou pohřbíváni do bažiny; na jejich těla se hází proutí.“

Existenci takových pohřbů dokládají i archeologické nálezy a poslední historická zmínka o jejich provedení pochází roku 1447 z normanského města Countances. Strach vyvolávali i sebevrazi a Frankové uřezávali hlavy padlým nepřátelům aby se nemohli pomstít. I pro jiné druhy nezvyklé smrti, například utonulé, zavražděné, zemřelé při porodu nebo v den své svatby, existovaly zvláštní rituály a obyčeje, které měly zabránit návratu zemřelých.

Tertullián ve 3. století a Aurelius Augustinus v 5. století zpravidla odmítají předkřesťanské představy o vracejících se mrtvých jako pověry. Zjevení mrtvých nebo pohyb jejich těl však někdy vykladají jako dílo Boha či andělů nebo naopak jako iluze vyvolané ďáblem, v každém případě tyto jevy podle nich nemají nic společného se samotným zemřelým. Již Řehoř Veliký v 6. století uvádí ve svém díle Dialogy řadu anekdot a exempel v kterých se zjevují mrtví a varují živé před hříchem. Názor, že mrtví se vracejí do světa živých kvůli odpykání své viny se už velmi blíží předkřesťanským představám. V 10. století se v křesťanském světě rozvinul kult mrtvých, kdysi potlačovaný, což se projevilo například zavedením Památky zesnulých. Křesťanské učení tak nakonec dokázalo vysvětlit zjevení mrtvých jako nehmotných fantomů, ne však tělesných návrativších se mrtvých. Tyto bytosti byly proto zpravidla vykládány podle vlivem myšlenek Tertulliána a Augustina jako mrtvoly posedlé ďábly.

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | registrace | mapa stránek | diskuzní fórum